Příběhy z praxe

Manžel má asi milenku

Paní Monika  má problémy s manželem – píše si s milenkou,  chová se jinak než dřív, ale odmítá přiznat jakýkoli vztah otevřeně – tvrdí, že je to kamarádka. Moniky s i nevšímá, žije si po svém.

Paní Monika nespí, hubne, špatně se soustředí v práci, která ji navíc ani nebaví. Při prvním sezení je velmi skeptická, skleslá, bojí se budoucnosti. Domlouváme homeo léky.

Při sezení paní Monika dostává „úkoly“, aby si svůj vlastní život dala „do pořádku“ a to  bez ohledu na manžela. Pracujeme na tom, aby se začala k sobě chovat s láskou, neodbývala se. Postupně a pomalu to realizuje, schází se s kamarádem, chodí cvičit, do kina, dbá na sebe. Nemyslí jen na rodinu.

Manžel si začíná Moniky více všímat a někdy i žárlí, protože si myslí, že má přítele. Monika se nenechává odradit a dál si “upravuje“ život.

Na sezení řešíme práci a její změnu.  Po 6ti sezeních je na tom Monika již natolik dobře (bere bylinky a homeopatika, antidepesiva odmítla), že sezení přerušujeme s tím, že Monika bude psát mailem, jak se jí daří. Po dvou měsících přichází s manželem. Ten jí přiznal vztah, který opravdu měl, ale teď snaží Moniku si udržet a získat zpátky. Chodí na sezení společně, řeší věci, při kterých by se doma pohádali nebo se neposlouchali – co dál a jak to udělat. Oba chějí vztah obnovit a stanovují si podmínky, mluví o svých pocitech, sbližují se.

Po půl roce se paní Monika opět ozve, ona je v pohodě, manžel si ji všímá, naučil se to a ona sama má i svůj život. Chystá se ke změně práce. Ukončujeme psychoterapii a Monika ví, že může kdykoli napsat, jak se jí daří. Dál užívá ještě homeopatika, která na posledním sezení upravujeme – dávkování a typ léku.


Deprese

Paní Alena trpí pocity úzkosti, beznaděje a obav ze všeho, co se stane. Především během pracovního týdne.

Jen o víkendech je jí trochu lépe. Neví, proč má tyto potíže, protože se nic zvláštního v jejím životě neděje. Má rodinu, práci, přátele. Dostává homeopatika, antidepresiva nechce.

Při dalším sezení  podstoupí paní Alena hypnotickou psychoterapii, kdy si zkouší hledat příčiny svých depresí, úzkostí a smutků. Alena se při hypnóze dostává do různých období ve svém životě. Ví, že se něco stalo před rokem, něco, co ji „srazilo“ a ponížilo tak, že si od té doby nevěří v ničem a propadá smutku.

Při prvním hypnotickém sezení neví, kdy a kde se jí to, co cítí, přihodilo. Má pocit, že je důležité na to přijít. Proto při dalším sezení pokračujeme hypnotickou terapií. Paní Alena se již dokáže více soustředit a uvolnit a hypnóza je účinnější. Vzpomene si na své pocity před rokem – její nadřízený ji chtěl propustit, protože si na ni stěžovala atraktivní nová kolegyně a shodila ji, aby získala  lepší pozici u nadřízeného. Paní Alena dobrovolně odešla na jiné oddělení. Cítila se ponížená, beze smyslu – tyto pocity ale potlačila. Začala  se cítit hůř. Přestala spát a přestala si věřit, jen netušila proč.

Při dalších sezeních se soustředíme na tyto pocity z minulosti, zůstaly uvnitř a „neošetřené“ působily problémy. Alena si opět detailně vybavovala pocity a prožívala znovu, jak se cítila – ponížená jako žena, jako profesionálka (zdravotní sestra), doma se jí  nedařilo, protože se uzavřela a měla pocit zbytečnosti i tady. Nebavilo ji žít. Byla zbytečná.

Alena si pocity plně prožívá, pláče, má vztek a nakonec se cítí připravená dělat věci dál jinak. Mluvíme o tom, co by chtěla udělat a jak na to. Alena by chtěla něco, aby si nepřipadala zbytečná. Pracuje na tom, přemýšlí a připravuje  si plán. Nové práce, nového života. Deprese se zlepšily, spánek upravil a chuť něco dělat jinak se vrací stále víc. Alena mění práci, začíná pracovat sama pro sebe, pomalu se dává dohromady a moc jí změna v životě baví. Vymýšlí stále něco nového, více se kontaktuje s přáteli, dokáže se smířit s dospíváním dětí.

Nevzdala to  a bojovala. Naučila se mít sama sebe ráda a mít radost z běžných věcí. Začala si věřit.

Její terapie trvala 6 měsíců – od začátku do ukončení sezení v době, kdy Alena již pracovala jako OSVČ – a depresivní symptomy zmizely. Během sezení brala třezalku 600 mg denně, bylinné přípravky na spaní a homeopatické léky. I po ukončení terapie paní Alena čas od času napíše e-mail, jak se jí daří.


Neumíme spolu mluvit

Partneři Erik a Klára přicházejí na 80-ti minutové sezení. Žijí spolu 3 roky a stále se hádají a přemýšlejí o rozchodu.

Neshodnou se na ničem, vyčítají si, i v sexuální oblasti se jim přestalo dařit.

Každý má na věc jiný názor, k hádkám dochází i při prvních sezeních. Později se dostáváme k problému…., oba dva jsou jedináčci, zvyklí prosazovat své zájmy, oba jsou dominatní a přijmout kompromis chápou jako prohru. Nikdo z nich neumí problém v komunikaci odložit a nechat na jindy, pokud se nedaří domluvit hned, takže dochází ke křiku a vzájemným urážkám.

Na sezení pak nejdřív s každým partnerem zvlášť probíráme jeho soukromé problémy nebo potíže i v jiných oblastech života. U Erika se zastavujeme u jeho vztahu s citově velmi závislými rodiči. Učíme se zastavit stresovou situaci a odejít nebo zůstat a vše „vydýchat“.

Při společném sezení se oba partneři učí, jak se chovat, aby rozhovor nepřerostl v hádku (odchod z místnosti, dýchání, stop slovo)… Nacvičujeme možnosti, co dělat v jakých situacích, kdy je možné kompromis přijmout nebo nechat druhého, aby rozhodl (a druhý měl klid a naopak). Velmi důležité je u obou parnerů umění hádku ukončit….. a dál spolu vycházet. To už je vysoký cíl a dostáváme se k němu postupně. Partneři si doma nacvičí hádku (jakoby), představí si, že jsou velmi rozlobení na druhého. Vyjádří své emoce…, nechají bez komentáře a vše zastaví stop slovem. K problému se pak vrátí, až budou oba v klidu. Nebo jim pak bude připadat již zbytečné se vracet (emoce vyprchají). Vše je dobré trénovat…. a nenechat se odradit.

Po měsíci hodnotíme, jak se daří vše zvládat. Zatím asi na 60 procent, ale oba hodnotí, že již to je pro ně významný posun a o rozchodu již nepřemýšlejí. Pří dalším sezení již považují trénink za celkem zvládnutý a budou v něm pokračovat sami.

Sezení bylo celkem šest, čtyři společná a dvě individuální.


Paní Jitka na konci sil

Paní Jitka žila celkem dobře do svých 46 let. Pracovala jako výživová poradkyně a manžel měl menší firmu a podnikal. Paní Jitka musela pracovat z domova, protože její dcera trpěla neurologickým onemocněním a nechtěla ji nechávat celé dny samu. Také na svou vlastní místnost neměla finance.

S manželem to bylo jednou dole, podruhé nahoře. Stále se snažila doufat, že bude lépe. Neměli přátele ani žádné příbuzné, kteří by se s nimi stýkali a na vše byli úplně sami. Paní Jitka neměla kolegy ani kolegyně, kamarádky ji přestávaly postupně navštěvovat, každý měl své starosti a mezi lidi se moc nedostala. Takže byla extrémně osamělá.

I tak ale měla radost ze života. Vše se  začalo hroutit v době, kdy její manžel bez jejího vědomí začal kupovat objekty pro svou malou firmu, pozemek a halu na zboží a dluhy přibývaly. Výsledkem podnikatelských aktivit manžela pak byly především dluhy, peníze už domů nenosil jako dřív, nic neušetřili, jen se pokrývaly výdaje domácnosti a života, který nebyl nijak rozmařilý. Paní Jitka si šetřila na zlé časy a dokud měla klienty, byla klidná. I když už na manžela se nechtěla a hlavně nemohla spoléhat. Bůh ví, kolik má kde dluhů, toho se obávala, protože by jí pravdu neřekl.

Když bylo paní Jitce 49 let, situace se výrazně zhoršila. V noci nespala, klienti totiž ubývali a ona se trápila, co bude s financemi. Trápila se tak moc, že byla úplně paralyzovaná. Nemohla nic dělat…., na nic jiného myslet. Stále cítila úzkost a velikou beznaděj. Byla na vše sama. S manželem se mluvit nedalo.

Pracovala doma víc a víc, vyráběla šperky pro svůj e-shop, ale ani to nebyl žádný dostatečný výdělek. Deprese se zhoršovaly. Byla víc a víc na dně a sama. Měla mnoho nabídek od mužů na sociálních sítí, kteří by ji rádi měli za přítelkyni, ale paní Jitka stále chtěla věřit manželovi. S muži se občas sešla, ale nic víc. Jak ubývali klienti, deprese paní Jitky se prohlubovaly. Snažila se prodat cokoli cenného, co měla doma (moc toho nebylo), hledala práci na půl úvazku nebo domů, ale nic se nedařilo. V té době  přišla na sezení. Zkusily jsme systemický přístup –  co by chtěla změnit, aby se jí lépe žilo? Chtěla by opět důvěřovat manželovi (který  jí lhal již dlouho o financích a svůj podnik vedl jako neziskovku, tzn. bez zisku), mít svou práci a možnost radovat se z maličkostí jako dřív. Z vánoc, jara, zahrady, dovolené, víkendů, užívat si život mnohem lépe než dřív. Třeba i s nějakým přítelem. Probíraly jsem na sezeních, co je reálné. A jak to udělat. Především velká vázanost a důvěra k manželovi byly tématem na mnoho sezení. Paní Jitka nakonec přijala myšlenku, že už to není jako dřív a nevěří, že by se něco v manželství změnilo. Manžel ji stále nic neříkal a při jakékoli debatě o penězích křičel, že mu prostě musí věřit. Byl psychopat a věkem se to zhoršovalo. Nasadily jsme  homeopatika a bylinné kapky na deprese a úzkosti a paní Jitka si nakonec našla sice malý, ale jistý pravidelný příjem jako zaměstnankyně na 4 hodiny denně blízko bydliště. Přestala manželovi denně nakupovat a přijala nabídku na občasné schůzky s muži. Ráda fotila a nechtěla chodit sama nebo s manželem, který bral jejich procházky jako vyvenčení pejska. Jak to dopadlo s přítelem již nevím, ale největší obavy paní Jitky, že skončí se synem na ulici, se zmenšily i tím, že si zajistila oddělené jmění manželů. Na manželovy sebechvalozpěvy už nedala a šetřila si sama do budoucna pro sebe a syna. Cítila jsem, že není šťastná tak, jak by mohla být, ale už nebyla na dně, fungovala.

Kdyby paní Jitka nepřišla, nevím , jak by vše dopadlo, uvažovala již dlouho o sebevraždě, protože neměla nikoho, kdo by  jí podpořil a proto byla příliš citově i jinak vázaná na manželovi . V době, kdy manžel dlužil velké částky, byla na tom tak špatně, že bez cizí pomoci by možná sáhla až k řešení vzít si život. Mnohokrát to udělat chtěla, ale neudělala jen kvůli synovi, který ji potřeboval a sám měl deprese. Oba potřebovali péči a pomoc. Ale byli na to sami. Dnes, jak vím, paní Jitka bere homeopatika na úzkosti, s manželem již tak moc nepočítá jako s oporou a žije pro svého syna.  Určitě bych jí doporučila více sociálního kontaktu, přátele a radost ze života i bez příbuzných a blízkých lidí. Čas od času paní Jitka přijde, když na ni dolehne lítost ze „zkaženého života.“… Najít si přítele se stále snaží. Jen by se měla oprostit ještě víc od jejích bývalých představ hezkého života v druhé polovině života s manželem.

Pan Leoš

Pan Leoš přichází s problémem závislosti. Má dlouholotou přítelkyni, dvě děti, dobrou práci a necítí se být přesto spokojený. Něco mu chybí,ale neví přesně co. Před dvěma lety začal psát pče facebook ženám, dopisuje si s nimi i v obě, kdy je se svou přítelkyní a to dost intimně. Sám z toho má pak výčitky. Ale nemůže se ovládnout, přitahuje ho to.  Chtěl by se tohoto chování zbavit.

Při sezení se zaměřujeme na celý současný Leošův život, co ho baví, k čemu se jen nutí, jaký má vztah s přítelkyní, co by doopravdy chtěl, kdyby mohl. Pan Leoš dostává úkoly k zamyšlení na doma.Potupně  dojde k tomu, že mu chybí vzrušení, sexuální život by potřeboval mít zajímavější, ubíjí ho stereoptyp a obává se, že už to nikdy nezmění. Pracujeme na jednotlivých problémech. Leoš zkouší upravit intimitu a sexuální život s přítelkyní, protže mu i ona pomáhá, daří se jim to oběma. Po nějaké době mění i práci a je mnohem spokojenější. Postupně si nachází i nové koníčky – adrenalinové – začíná létat na rogalu a je tím tak nadšený, že psát ženám ho  už skoro ani nenapadá. Změnil, co se dalo, život ho zase baví a když na FB narazí na hezkou ženu, umí se už nácvikem ovládnout a její profil pro jistotu neotevře. Ve vztahu je spokojený,protože se snaží oba dva, aby na sebe měli čas a to nejen na intimní život. Celkově spolu tráví  víc času aktivně.

Pan Leoš docházel nejrpve po 14ti dnech, později po měsíci a jednou  přišli společně  s přítelkyní. Celkem absolvoval cca 8 sezení, než vše zvládl.

Čas od času se ozve, napíše mail. A to mě velice těší,že mu to vydrželo, ženám nepíše a je spokojený.